Stát si za svým a vědět proč: Inspirujte se starým příběhem
Už jste někdy byli nešťastní z toho, že se nedokážete zavděčit druhým lidem? Každý na vás klade nějaké požadavky, ale je těžké všem vyhovět. Něco jiného si žádá zaměstnání, něco jiného rodina. Když se snažíte naplnit představy svých nadřízených, nelíbí se to vašemu partnerovi či partnerce, protože trávíte v práci příliš mnoho času.
Ovšem i mezi členy rodiny je někdy těžké si vybrat. Zvláště ženy můžou těžce nést partnerovu nelibost, když se „příliš věnují dětem“ a na svého muže už nemají tolik času ani sil, kolik by si přál. Vaše aktivity vidí jinak vaši rodiče, učitelé vašich dětí, vaši přátelé nebo kolegové v práci a ještě jinak se na to dívá tchyně. Někdy je to zkrátka k zbláznění.
Jeden starý příběh vypráví o rodině, která cestovala za poznáním. Cesta byla daleká a rodina měla s sebou jednoho osla, který nesl nezbytný náklad. Když byl otec, matka či jejich dvanáctiletý syn dlouhou chůzí unavený, nesl pak osel také jeho. Blížili se k první vesnici a na oslu seděl otec, který měl za sebou celodenní namáhavou práci a byl opravdu vyčerpaný. Lidé ve vesnici je viděli a říkali: „Co je to za tyrana? Sám si jede na oslu a chudinka žena a dítě musí jít pěšky!“
Když to slyšeli, radili se. „Bude lepší, když dál pojedeš ty,“ řekl otec své ženě. Ta nasedla na osla a pomalu se ubírali k další vesnici. Jakmile je vesničané spatřili přicházet, říkali: „Podívejte se na ně! Žena se veze jako nějaká princezna a chudák muž a to malé děcko se musejí trmácet po svých.“ Rozhodli se tedy, že dál pojede dítě.
Jakmile se blížili k třetí vesnici, lidé si na ně začali ukazovat: „Ten kluk nemá žádnou úctu ke svým rodičům! Má mladé nohy, to on by měl jít pěšky a rodiče jet na oslu.“ Řekli si tedy, že snad bude nejlepší, když dál pojedou všichni tři. Nikdo nebude ve výhodě vůči ostatním.
Nasedli tedy všichni tři na osla a jeli do další vesnice. Ani tam se ovšem zlověstným pohledům vesničanů nevyhnuli. „Vždyť to nebohé zvíře umoří! To nemůže aspoň někdo z nich seskočit na zem a trošku mu ulehčit?“ říkali. A tak jim nezbývalo, než zbytek cesty šlapat pěkně po svých a osla nechat kráčet volně. V poslední vesnici si lidé ťukali na čelo. „To jsou blázni! Oni mají osla a jdou pěšky!“
Jestliže si někdy připadáte jako tito tři nešťastníci, určitě byste rádi pocítili úlevu. S pocitem, že nic neděláte správně, se žije těžko. Snaha dělat všechno co nejlépe, aby byl každý okolo spokojený, vás stojí spoustu drahocenných sil. Jste pak vyčerpaní a frustrovaní, máte pocit, že vás nikdo nechápe, a zkrátka nejste v životě šťastní.
Na „oslím příběhu“ je však vidět především to, že zavděčit se všem není možné. Ten, kdo se snaží svůj život neustále přizpůsobovat ostatním a dělat všechno pro to, aby byli šťastní především oni, také zapomíná na svoje vlastní štěstí, na svůj vlastní život. Takovému člověku život utíká mezi prsty a nepřináší mu naplnění. Cítí se nejistý a jeho nejistota se promítá i do všeho, co dělá. Jeho cesta je pak lemována neúspěchy a zklamáním.
Jak tedy získat větší jistotu? Jak se z tohoto kruhu vymanit?
Ujasněte si, co je pro vás důležité a proč. Pokud máme sami jasno v tom, co děláme, a proč to děláme, nemůžou nás kritické hlasy ostatních rozházet. Jedním z rysů lidské společnosti je přizpůsobování se většině. Společnost přizpůsobivých lidí je sourodá a bez vnitřních bojů. Od pradávna se lidé museli bránit nebezpečí přicházejícímu zvenčí a toho dosáhli nejlépe tím, že se nevyčerpávali zbytečnými boji mezi sebou.
Ne vždy je však přizpůsobování se většině nejlepší cestou. Jestliže se chceme rozvíjet, získávat nové dovednosti a zkušenosti, musíme jít vlastní cestou, a ta se mnohdy může od cesty většiny lidí okolo lišit. Pak je třeba zaměřit se na to, čeho chceme dosáhnout a proč je to pro nás důležité. Jedině tehdy budeme moci obstát a nenecháme se zviklat řečmi ostatních.
Nevysilujte se vysvětlováním
Je přirozené bránit se, když na vás někdo útočí. Neustálým vysvětlováním, proč něco děláme jinak než ostatní, proč se lišíme, proč vybočujeme, se však jen zbytečně vysilujeme. Většina lidí vůbec nechce vědět, proč to tak děláme. Za jejich otázkou „proč“ se skrývá prosté „Nechci, abys to dělal takhle. Dělej to po mém.“
Někdy nám samozřejmě mohou druzí lidé svými připomínkami pomoci. Naslouchejme jim tedy. Pokud budeme vědět, čeho chceme v životě dosáhnout, snadno se také naučíme rozlišovat, co je pro nás podnětné a co nikoli. Naše cíle se také můžou časem začít měnit. To, co bylo důležité před deseti lety, už dnes důležité být nemusí.
Kdybychom se za každou cenu chtěli držet jedné jediné představy, můžeme tím ublížit sami sobě i svému okolí. Rodina s oslem se chovala moudře, když se její členové na oslu střídali. Nemuseli se však ohlížet na to, co si o nich říkají druzí. Stačilo pozorovat, kdy je třeba udělat změnu.
Je tedy mnohem lepší nechat se vést vlastní intuicí a zkušeností. Když budeme mít srovnané, proč jsme si vybrali právě toto, a ne něco, co nám radí druzí, nemusíme se cítit provinile, nemusíme svá rozhodnutí stále dokolečka obhajovat a přesvědčovat své okolí i sebe samotné.
Šťastnou cestu!
—Forsythia—
Comments for this post are closed.