Elena pro vás sepsala svůj příběh. Než se dostal až k vám, dokončila magisterské studium. Pomalu se vypořádává se všemi těžkostmi, které jí život přichystal. Rozhodně není typ člověka, který věci vzdává. Držme palce!
“Jako malá jsem vyrůstala v docela dobře situované rodině, oba rodiče měli slušnou práci. Sestra je o pět let starší a jako malá hrála závodně tenis. Mě naši chtěli naučit závodně plavat, ale to mě nebavilo. S tátou a sestrou jsme chodili na tenisové tréninky a já lítala po hřišti a sbírala sestře zatoulané míčky. Máma doma vařila oběd, který jsme si potom všichni s chutí dali.
Proč o tom píši? Protože je ta vzpomínka důležitá. Vyvstane pokaždé, když si mám vybavit šťastné chvilky z dětství. Moc jich totiž není.
Začala jsem chodit do školy a rádoby rodinná idylka ještě asi rok pokračovala. Poté vše nabralo (nečekaný?) obrat. Matka začala pít. No….začala….pila prý už jako mladá a do toho brala prášky na uklidnění apod….to vím z tátova vyprávění.
Nicméně pro mě, jako malou holku, to byl teprve začátek. Něčeho, proti čemu jsem byla bezmocná. Matka měla skutečně výdrž, vypila množství, které by položilo i zdatného chlapa. Nikam nechodila, pila vždy doma a skoro každý den. Já si ve škole našla kamarádky, se sestrou jsme chodily na aerobic, ve kterém jsme vynikaly. To nám bylo útěchou a na oko jsme byly téměř normálními dětmi. Ale nebyly. Vedly jsme dvojí život. Já se za matku hrozně styděla a cítila jsem se provinile. Domů jsem si nikoho moc nezvala a ve škole jsem o tom snad nikdy nemluvila. Velkou roli hrála moje nejlepší kamarádka. Snad kvůli ní jsem dnes taková jaká jsem a vše jsem přežila s relativně zdravým rozumem. Je z rodiny, kterou jsem já považovala za ideální. Nemusela se za ní totiž stydět. Rozdíl mezi její a mojí matkou byl kolosální. Ujali se mě téměř jako vlastní, i když, a možná právě proto, že věděli, že něco není v pořádku. Za to jim patří obrovský dík.
Takhle to trvalo několik let. Ze mě byla průměrná žákyně, docela šikovná s dobrými známkami, občas nějaký ten malér, kdy jsem ze sebe ventilovala svoji “výchovu”. Pamatuji se, jak jsem si doma hrála na agenta a hledala jsem máminy flašky, které před námi ukrývala. Ten pocit se mi jasně vybavuje – naděje, že nic nenajdu a máma bude lepší v mých očích, a zklamání a bezmoc, když jsem flašku našla, několikrát ukrytou v našich hračkách, aby ji nenašel táta. Se sestrou jsme vždy zalezly do pokoje a do kychyně a obyváku, kde matka pila, šly jen, když to bylo nezbytné. Hádky rodičů jsme přehlušovaly rádiem. Matka vetšinou ležela v polobezvědomí, mnohdy pomočená i pokálená s flaškou vedle gauče. My doufaly, že si nás nevšimne. Vybavuji si ten hrozný zápach dodnes. Táta chodil normálně do práce a když měl volno, brával nás na chatu nebo se doma hádal s matkou, resp. ona na něj opilecky hulákala, vše před námi. Docházelo i k fyzickým napadením matkou na otci, jednou ho pobodala nůžkami. Přijela i police, vyptávali se i sestry a tátovi řekli, jakto, že si nedokáže poradit s ženskou.
Na chatu jsme utíkali často, ale i tady s námi občas byla matka a pila. Několikrát se zlila i na Vánoce, to pro nás jako děti byla největší noční můra. Jednou jsme jely na Štědrý večer z chaty a máma byla doma. Já se modlila jen aby nebyla opilá. Nebyla a pro mě to byl největší dárek.
Moje matka měla krásné modré oči, byla inteligentní a zábavná, když se opila, oči se zle zakalily a stala se nejhorší osobou na světě. Jednoho dne, který jsme s tátou trávily na chatě, matka v opilosti omylem podpálila byt. Utrpěla těžké popáleniny, ale přežila. My se přestěhovali a táta pak vzal mámu opět na milost v naivní představě, že byla poučena a potrestána dost. HAHA. Druhý den byla opět opilá. Popálená, vychrtlá, téměř bez vlasů a opilá. Krásný pohled, který nás děsil ve spaní. Pak se táta konečně rozhoupal a rozhodl se s ní rozvést. Poté, nebo možná před požárem matka přišla o práci doktorky. Táta jí po rozvodu pomohl najít byt, máma ale skončila v léčebně.. Po rozvodu jsem se s ní asi pět šest let nevídala. I sestra bohužel měla hroznou smůlu, utrpěla úraz, ze kterého bude mít následky do konce života.
Pubertu jsem prožila jen s výchovou otce. Táta se moc snažil a dělal nám i matku, vařil, pral, uklízel atd. Jen aby nám vynahradil dětství, které ale bylo nenávratně pryč. Nevedl nás moc k povinnostem, už vůbec ne k domácím pracím, čímž si mohl ušetřit práci a nás více zapojit do života. Vše ale dělal s nejlepším úmyslem, svůj život pak zasvětil nám. Měla jsem spoustu času potýkat se s tím, co na mě zanechalo dětství. Na střední škole jsem mezi ostatní moc nezapadala, cítila jsem se jiná, horší, a měla jsem často pocity provinilosti a úzkosti. Kolem 18 roku jsem propadla depresím. Ne ale kvůli matce.. Já se vždy upnula na nějakého muže, a skončilo to špatně, na jednom jsem byla citové závislá pět let. Poměrně hodně jsem pila. To mi bylo dvacet, dvacet jedna let a já po maturitě, kterou jsem zvládla na výborné, šla na kurz jazyků a po něm na vysokou. Po ty roky se deprese prohlubovaly, mizely, vracely se. Pak.. když mi bylo 22 otec onemocněl, a v mých 23 letech zemřel. Byla to těžká a nespravedlivá rána od života, ze které se vzpamatovávám dodnes. Se sestrou jsme zůstaly samy v baráku a já pokračovala dál ve škole, jak si táta přál.
Jak je to s matkou? Je stále v léčebně, nepravděpodobné, že by se znovu dostala do normálního života. Nikdy nepřiznala svojí chybu, a jí ji nikdy nedokážu zcela odpustit a s následky její závislosti budu v různých podobách bojovat možná do konce života.”