Podvedla jsem svého muže. Postupně jsem ovšem přišla na to, co mě a spoustu jiných žen vede k nevěře, a také co dělat pro to, abychom si neničily manželství.
Když se můj muž dozvěděl o mé nevěře, byl v šoku. Nedokázal si vysvětlit, co se to stalo. Cloumal s ním vztek a bolest, nedokázal se ubránit křiku a slzám. „Co jsi mi to provedla? Jak jsi to mohla udělat? Proč?“
Ano, podvedla jsem ho. Zklamala jsem ho. Kdysi mě dokázal hluboce milovat a nyní se jeho láska změnila ve stejně hlubokou nenávist a pohrdání. Nedokázal pochopit, jak jsem mohla něco takového udělat.
I já sama jsem si ještě dlouho po rozvodu kladla otázku: Proč? Proč jsem to vlastně udělala? Můj muž mě měl rád, nikdy mi neubližoval, nechoval se ke mně zle. Byl ke mně milý a pozorný. Tak proč jsem to udělala?
Možná mě teď odsoudíte a já vás chápu, je to přirozené. Věřte mi ale, že nikdo mě neodsoudil přísněji než já sama. I když se nakonec vše v dobré obrátilo, už bych se tou cestou nikdy znovu nevydala. Přesto teď skutečně rozumím tomu, proč jsou ženy nevěrné svým mužům. Naneštěstí můj bývalý muž tomu rozumí také.
Podle průzkumů nevěrné ženy většinou hledají citové naplnění, lepší sebevědomí a romantickou lásku. Doba, kdy s nevěrou začínají, se liší podle toho, jak spokojené v manželství jsou. Průzkumy však ukazují, že k tomu většinou dochází po pěti letech manželství, u mužů po sedmi letech.
Dlouho jsem se snažila přijít na to, co mě vedlo k nevěře, a nakonec jsem na to přišla. Navíc jsem se díky tomu naučila tři důležité věci:
Kde hledat štěstí
Tehdy jsem ještě žila v iluzi, že štěstí můžeme získat odněkud zvenčí, a tak jsem se oddala snění, že někde existuje muž, který je tu jen proto, aby MNĚ přinesl štěstí.
V manželství jsem se necítila šťastná a věřila jsem, že mi štěstí na stříbrném podnosu přinese někdo jiný. Nikdo takový ovšem ve skutečnosti není a nikdy existovat nebude. Nakonec to pro mě byl očistec – byla jsem ve stresu, zmatená a ještě více nešťastná.
Co jsem se díky tomu naučila? Díky vstupu do klubu nevěrných manželek jsem nakonec přišla na to, že nemá smysl utíkat sama před sebou a že jedině já sama jsem strůjcem svého štěstí. Nedá mi ho nikdo jiný – ani manžel, ani milenec. Jen já sama.
Mlčeti zlato? Rozhodně ne vždy!
Když mě manžel přestal přitahovat, svalovala jsem vinu na sebe. Ve svých vlastních očích jsem byla „špatná“. Mlčela jsem však, protože jsem se bála mu ublížit, a mezi tím moje pohasínající touha vyšuměla úplně. Prostě jsem mu nedokázala říct, že už pro mě není sexuálně přitažlivý. Místo toho, abychom si o mých pocitech promluvili, jsem opravdu „byla špatná“ a podvedla jsem ho (doufala jsem ovšem, že na to nikdy nepřijde). Hluboko pod mým mlčením se skrýval pocit, že si nezasloužím, aby mě někdo takový jako on měl rád.
Co jsem se naučila? Dnes vidím, že to, co si o sobě myslíme, nás může vést k šíleným věcem. To, čemu věříme, je velmi dobrým katalyzátorem chování. Začala jsem na sobě pracovat a nakonec jsem dokázala tento vzorec překonat a začít nový láskyplný vztah.
Ztrátě důvěry je třeba předcházet
Nyní vidím, že jsem postrádala určitou životní zkušenost a zralost, abych se dokázala s problémy v manželství vyrovnat a řešit je. Hádali jsme se, byli na sebe vzájemně naštvaní, přestali jsme komunikovat a vytratila se vzájemná důvěra. Nevěděla jsem, jak takovému vývoji zabránit a nedokázala jsem si udržet nadhled. Kdykoli jsme se hádali, skutečně jsem věřila tomu, že mě nemá rád, a chtěla jsem mu to vracet.
Co jsem se naučila? Udržovat komunikační kanály otevřené je životně důležité, protože jakmile se uzavřou, skončí vzájemná důvěra a není cesty zpět. Dřív, než si to uvědomíte, začnete hledat důvěrný vztah jinde.
Často slýchám, že ženy začnou být nevěrné právě tehdy, když v jejich vztahu dojde k úpadku komunikace. Jsou frustrované, cítí se nepochopené a hledají pochopení a útěchu v náruči jiného muže.
Moje potřeba nebyla špatná, ale moje činy ano. V té době, kdy jsem si začala s jiným mužem, jsem stále chtěla, aby po mně můj muž toužil, aby o mě projevoval zájem a usiloval o mě. Náš vztah se ale změnil v každodenní povinnost a veškeré city vyprchaly. Chtěla jsem z toho ven a udělala jsem
to sobeckým způsobem.
Dnes vidím, že hledat porozumění a hlubší city mimo manželství bylo krátkodobé řešení. Možná by bývalo lepší pokusit se znovu oživit to, co mezi námi kdysi bylo. Může to znít jako výmluvy, a já přiznávám, že to, co jsem udělala, bylo sobecké, ale když se vžiji zpět do role té mladé dívky,
kterou jsem tehdy byla, opravdu jsem měla za to, že nevěra je řešení.
Pokud uvažujete o tom, že stejně jako já vstoupíte do klubu nevěrných manželek (nebo jste do něj už vstoupily), zkuste se zamyslet nad tím, co chcete nevěrou získat a co vás k tomu přimělo. Jestliže hledáte štěstí, můžu vám říct, že štěstí musíte mít v sobě. Nikdo druhý vás šťastnými neudělá.
Nakonec toho, co se stalo, nelituji (i když hluboce lituji té bolesti, kterou jsem způsobila). Jako výsledek mé nevěry a později rozvodu, jsem získala od svého bývalého muže nejlepší dárek, jaký můžete někomu dát: příležitost zjistit, že musím své štěstí hledat v sobě.
—Forsythia—